Ošetření Dermapen, komplikace a reklamace: pokračování příběhu o vrácení peněz

Pokračování mého příběhu: boj o vrácení peněz bez zastupovaní

V prvním článku jsem psala, že jsem zaplatila balíček šesti dermapen ošetření. Nemohla jsem ale podstoupit ani jedno, protože jsem při prvotním dermapen ošetření zaznamenala reakci, která mi bránila další ošetření podstoupit.

Protože mě po několika urgencích nikdo s žádným jasným návrhem na vrácení peněz nekontaktoval, napsala jsem klinice ne příliš dobrou recenzi. A ten samý den mi zavolal někdo z kliniky s žádostí o odstranění komentáře s příslibem možné refundace, podmíněné odstraněním osobní recenze. Jenže dopadlo to tak, že recenzi mezitím odstranil někdo cizí – pravděpodobně hacker. Když jsem napsala druhou recenzi, stalo se totéž. Opět byla odstraněna.

Dobrala jsem se k tomu, že musím klinice napsat oficiálně a žádat vysvětlení, proč mi nechtějí vrátit peníze. Odpověď byla stručná: kvůli jejich podmínkám. Nic konkrétního, žádné dokumenty, žádné vysvětlení, žádný návrh řešení i když jsem žádné jejich služby nedostala, nidko neměl zájem to nějak řešit.

Pro kliniku byl zjevně případ uzavřen a tak jsem se rozhodla obrátit na úřad pro podporu zákazníka, českou instituci na ochranu spotřebitele. Myslela jsem si, že případ vyšetří, ale k mému překvapení ho uzavřeli.

Podle úřadu klinika tvrdila, že mám podepsanou smlouvu k balíčku ošetření, ve které je uvedeno, že vrácení peněz není možné. Jenže já žádné podmínky nepodepsala, protože jsem ani nevěděla že nějaké existují.

Klinika na žádost úřadu poslala zmíněnou smlouvu a další dokumenty. Posouzení smlouvy z mé strany bylo jednoduché. Všechny dodané dokumenty byly bez datumů a konkrétní smlouva byla označena datem o 14 dní později, než jsem balíček skutečně koupila. Navíc jsem v té době byla v Praze a podpis byl černobílý, opticky napodobený a rozhodně ne můj.

Jinými slovy, někdo dokumenty a podpisy zfalšoval a oficiálně je poslal úřadu.

Když jsem se tomu ohradila, úřad mi doporučil obrátit se na soud.

A tak začal další krok – cesta, kdy už nestačí jen čekat a psát emaily. Teď bylo jasné, že musím bojovat o svá práva aktivně a formálně, protože někdy je třeba chránit sama sebe nejen proti chybám, ale i proti úmyslnému skrývání pravdy a podvodům.

Další kapitola: kolotoč soudů a vyjednávání

V zahraničí existuje něco jako jednodenní soud, kam jsem se vydala pro posouzení případu, abych získala nějaké informace. A tím začal můj kolotoč běhání po soudech.

Nejdřív mi dali nějaký dokument k otevření civilního případu. Když jsem se měla k odchodu, jeden ze zaměstnanců nejspíš změnil názor a zeptal se, jestli bych byla ochotná upustit od soudu, pokud mi pomohou. S tím jsem souhlasila a on chtěl abych přišla následující den, protože  ten, kdo měl s klinikou místo mě vyjednávat, tam zrovna nebyl.

Když jsem přišla druhý den, poslali mě do kanceláře ve které seděl za stolem Egyptaň středního věku v ošumtělém saku a propocené košili. První jeho věta byla, že nemluví anglicky. Moje intuice mi hned naznačila, že něco nebude v pořádku. Manažerka kliniky byla taky Egypťanka, a tak se začala hrát hra stresu a strachu.

Egypťan mi předkládal otázky tak, aby mě zmátl a abych začala pochybovat sama o sobě. Když se mě na něco ptal tak mluvil anglicky, když jsem se ptala já tak údajně nerozuměl, protože nemluví anglicky. Chtěl, abych se cítila nejistě před ostatními pracovníky, ale já jsem se nenechala zastrašit. Nakonec mi jeden z jeho kolegů řekl, abych šla otevřít kriminální případ kvůli padělání podpisu, a tak jsem odešla.

Asi za půl hodiny mi Egypťan volal, abych se vrátila zpět, že klinika prý chce zaplatit, řekl krátce. Když jsem přišla na soud bylo mi řečeno, že mi dají 1 000 zpět, ale musím odstranit všechny recenze a peníze dostanu v hotovosti až podepíšu dohodu.

S tím jsem nesouhlasila a Egypťan začal něco křičet na ostatní zaměstnance.  Jeden z jeho kolegů přišel za námi , sám moc dobře anglicky neuměl, ale snažil se mi vysvětlit situaci a zárověň poslouchal a chtěl pochopit o co jde. Nakonec pochopil, že Egyptanův deal není správný a poslal mě otevřít kriminalní případ.

Nejdřív jsem tedy fyzicky případ nahlásila přes centrum sporů, ale několik dní se nic nedělo. Najednou jsem si všimla zprávy, že žádost o otevření případu byla uzavřena.

Tehdy jsem pochopila, že tedy vlastně žádný případ neexistuje, a tak jsem otevřela novou žádost v online systému. Brzy na to mi zavolali z policie a řekli, že moje žádost je spíš civilní případ. Já jsem pánovi řekla, že mě poslali z civilního soudu abych otevřela kriminalní případ kvůli padělanému podpisu a on mi řekli, že musím jít na prosecution, aby mohli případ začít vyšetřovat a moji žádost znovu archivovali.

Vydala jsem se tedy osobně na policii. Tam mi řekli, abych otevřela žádost o prošetření případu online. Tak jsem otevřela novou žádost znovu a následně mi z jiné pobočky policie volali, abych si vyzvedla dokumenty pro kliniku, pokud chci žádost otevřít.

Šla jsem si tedy pro dokumenty na policii, i když jsem už neměla žádné viditelné zdravotní problémy, ale kolotoč byrokracie a stresu pokračoval.

Vydala jsem se osobně na policii, kde mi doporučili, abych otevřela případ online. Udělala jsem to a následně mi z jiné pobočky zavolali, že si mám vyzvednout dokumenty pro kliniku, pokud chci svou žádost znovu otevřít.

Šla jsem si pro dokumenty a i když už jsem sama neměla žádné viditelné zdravotní problémy, přesto jsem nechtěla vzdát. Nešlo mi o trestání někoho, šlo mi o pravdu, chtěla jsem, aby  zvítězila.

Na klinice mě ale čekalo další překvapení. Doktorka se na mě dívala, jako by nevěděla, co má napsat – nebyla dermatolog a nic neviděla tvrdila že mě musí poslat k jinému lékaři. Ten mi řekl, že mě musí poslat na dermatologii a že mi přijde SMS s doporučením. Ale žádná SMS nepřišla. Dokument pro policii mi také neposkytli, prý že ho pošlou sami.

Tak jsem odešla a čekala. Čekala, že snad někdo napíše zprávu, abych mohla jít na dermatologii a konečně probrat svůj problém s odborníkem.

Celá situace mě naučila jednu věc: někdy musíme být svými vlastními advokáty. Musíme se nevzdávat, i když systém vypadá zmateně a neochotně. Boj o pravdu je někdy složitější než cokoli jiného, ale stojí za to.

Boj s byrokracií: Jak stát za svou pravdou

Někdy se člověk ocitne v situaci, která připomíná bludný labyrint a přitom nejde o nic dramatického, jen o obyčejnou administrativu. Ale když se do toho promíchá byrokracie, neochota a jazyková bariéra, i malý problém se stane obrovskou zkouškou.

Po celé komplikované situaci s klinikou, kde jsem stále nedostala slíbené dokumenty ani doporučení na dermatologii, jsem čekala, že se něco konečně pohnulo. Ale zpráva od nemocnice nepřišla. Obrátila jsem se tedy na policii. Ti mi řekli, že se mi někdo od soudu ozve. Čekala jsem týden… a nic.

Rozhodla jsem se proto kontaktovat právníka. Chtěla jsem zjistit, kolik by mě stálo zastupování. Překvapivě mi nabídli výhodnou částku 15 000, protože mě právník už znal z jiného případu, o kterém jsem ještě nikdy nepsala. Ale já chtěla jen získat zpět jen 2 300. Z ekonomického hlediska se mi to nevyplatilo, a tak jsem nechala otázku otevřenou a čekala, jak se situace vyvine.

Ve středu mě kontaktoval někdo ze soudu. Čekala jsem, že mi volá někdo z kriminalního soudu, jak policie avizovala, ale byl to Egypťan  z civilního soudu. Tvrdil, že klinika se chce dohodnout, a chtěl, abych přišla druhý den. Nemám ráda tlak, a tak jsem mu řekla, že nemohu. Potřebovala jsem čas, abych si vše promyslela a případně sehnala někoho, kdo by tam šel se mnou. On trval na pátku, já odmítla. Komunikace byla zmatená, plná krátkých anglických vět typu „no speaking English, only little yes yes bye bye Monday“.

Pak přišla zpráva od soudu s jiným případem, která byla poslána možná omylem, možná záměrně na moje číslo. Okamžitě jsem psala oficiální e-mail, žádala, aby mě z těchto případů vyjmuli, a znovu se ujistila, že se nezapojím do něčeho, co se mě netýká.

Nechápala jsem, jestli se jedná o nedorozumění, nebo jestli někdo záměrně komplikuje situaci což mi přišlo pravděpodobnější. Abych měla jistotu, kontaktovala jsem dalšího právníka, který nabídl bezplatnou schůzku. Na schůzce mi navrhl, že se mnou půjde v pondělí a zjistí, co přesně soud a klinika chtějí.

Můj cíl byl jasný – získat zpět 2 300. Právník nechápal, proč někdo dělá takovou komplikaci kvůli relativně malé částce, ale já věděla, že nejde jen o peníze. Jde o princip, o spravedlnost a o to, stát si za svou pravdou, i když systém působí zmateně a neochotně.

V pondělí právník šel se mnou a řešil s egyptským úředníkem podmínky. Během vyjednávání se ukázalo, že klinika nechce platit ani mého právníka ani soudní náklady. Právník rozhodl, že nebude žádný kompromis, a odešli jsme. Večer mi egyptský úředník volal, ale už jsem mu nezvedala telefon a psala právníkovi. Ten mi později oznámil, že klinika nakonec souhlasila  a další den ráno jsme měli vyřídit vše.

Celý proces byl náročný, matoucí a plný emocí a zvratů. Ale zároveň mi ukázal jednu věc: někdy je potřeba stát si za svou pravdou, i když jde jen o malou částku. Boj o spravedlnost nemusí být dramatický nebo hrdinský. Stačí odhodlání, trpělivost a schopnost najít spojence, kteří tě podpoří.

Naučila jsem se, že byrokracie je často zmatená, chaotická a neosobní, ale pokud člověk vytrvá, může prosadit svoji pravdu – i když cesta k ní vede skrze telefonáty, e-maily, právníky a nesčetné schůzky.

Konečné vyjednávání a podpisy

Další den jsem opět šla na civilní soud. Právník tentokrát vzal v potaz i předchozí ošetření a podařilo se domluvit částku 3 700 – z toho 1 000 byla odměna pro něj, s čímž jsem souhlasila. Podepsala jsem návrh smlouvy pro soudce.

Druhá strana nebyla fyzicky přítomna, ale byla online přes mobil. Soudce se jí ptal, zda souhlasí s návrhem, a ona za kliniku potvrdila. Já jsem také souhlasila. Návrh jsme podepsali, ale nejdříve jsem si z něj udělala fotku – egyptský úředník mi totiž nechtěl dát žádnou kopii a záměrně nevysvětlil, co přesně podepisuji.

Když se ho ptám, kdy budou peníze odeslány, místo odpovědi se začal agresivně chovat a vyhrožoval, že návrh roztrhá, pokud se mu něco nebude líbit. Do situace vstoupila další soudní pracovnice, která vysvětlila, že peníze budou odeslány ten samý den, jinak se mám vrátit a pokračovat v trestním řízení – a návrh by se zničil.

Před odchodem mi právník ještě přišel oznámit, že si zjistil číslo spisu a že pokud platba nebude odeslána ten den, celý návrh se zruší a případ bude řešen přes kriminalní soud.

Celá situace mi znovu připomněla:

Manipulace a poslední jednání v zastupování

Den po podpisu návrhu smlouvy jsem očekávala platbu. Ale… nic nepřišlo. Ráno jsem kontaktovala právníka, aby zjistil, co se děje. Šel znovu na soud a egyptský úředník mu tvrdil, že klinika platbu již odeslala. Vypadalo to, jako by právník věřil jeho slovům a já o něm začala pochybovat a rozhodla jsem se jednat.

Nejdřív jsem požádala jsem právníka, aby vyžádal dokument potvrzující převod peněz. Právník to udělal a po chvíli mi dokument poslal bez vlastního posouzení.  Jenže… něco bylo divné. Na potvrzení nebylo číslo účtu, tisk nebyl ostrý.

Okamžitě jsem právníka požádala o posouzení a aby se zeptal egyptského úředníka, jestli nejde o podvrh. Mezitím jsem kontaktovala svou banku a zjistila, že platba skutečně nepřišla.

Egyptan začal právníka agresivně tlačit, že jim nevěří, že platbu odeslali. Právník se však nenechal zastrašit a jasně mu řekl, že pokud peníze nebudou, mohou přijít o licenci.

Proč Egypťan tak jednal? Snažil se vyvinout tlak na právníka, aby nás znejistil, a přiměl mě vzdát se trestního případu u prokuratury bez platby. Kdybych svrhla případ dokud nemám polatbu už by další nemohl být otevřen – což byl další krok, který by umožnil finální „deal“.

Naše podmínka ale byla jasná: nejprve peníze, až pak zrušení mých požadavků.

Tento moment mi znovu ukázal:

Finální drama, posouzení  a napětí

Aby toho stresu nebylo málo, mezitím, co jsem zjišťovala, jak má vypadat potvrzení banky od druhé strany, mi volali z policie: „Máte za hodinu termín u soudce.“

Rychle jsem se oblékla a sedla do auta. Když jsem dorazila na prokuraturu, platba stále nebyla připsaná. Napsala jsem právníkovi, že nyní půjdu k soudci a požádám ho o exekuci.

Právník zavolal egyptskému úředníkovi a světe div se, během pěti minut platba dorazila na můj účet. Teoreticky jsem mohla případ u prokuratury zrušit, ale já stále neměla oficiální judgment (rozhodnutí soudu).

Právník mi sice slíbil, že mi judgment dá odpoledne, abych přišla do kanceláře. Bylo mi jasné, že chtěl, abych zaplatila, protože žádná psaná smlouva mezi námi neexistovala.

Na soudě mi pak soudce pokládal otázky typu: ale ten podpis vypadá jako tvůj, ukaž mi průkaz totožnosti   a pak mi ještě přečetl zcela jinou verzi „příběhu“, kterou klinika vymyslela. Údajně jsem na kliniku šla a odmítla léčbu, pak jsem na soudě souhlasila s tisícovkou, a nakonec si to rozmyslela… jedna lež za druhou.

Celá situace byla jako hra s napětím: každý krok měl svůj čas, každá informace mohla rozhodnout o výsledku. Ale i přes chaos, stres a absurdní lži jsem stála za svou pravdou a neustoupila. Méně vysvětlování, když jsem nevěděla co odpovědět řekla jsem nevím nebo jsem listovala v dokumentech, které jsem si přinesla. Žádná odpověd'pod tlakem, vše s rozmyslem, krátce, stručně. Zejména datumy zde byly klíčové.

Lekce z tohoto jednání:

Konečný rozsudek a lekce pro každého

Soudci jsem vysvětlila, že jsem podepsala dohodu, a požádala, aby nechal případ otevřený, dokud nebudu mít judgment. Soudce s tím souhlasil.

Ve 3:30 se civilní soud zavíral, tak jsem to riskla a jela si pro soudní rozhodnutí. Přijela jsem těsně před zavřením a našla jsem v budově ochranku, kterou jsem požádala, aby šla se mnou za egyptským úředníkem. Ten už pil kávu s kolegy, ale judgment našel a vydal,  protože formálně šlo o standardní proceduru, kterou nemohl odmítnout.

Nicméně před mýma očima zmačkal papír,  fotografii návrhu, který jsem ukazovala ochrance jako by tím chtěl naznačit, že by mě nejraději zmačkal a zahodil stejně, jako ten dokument.

Byl to moment, kdy jsem si uvědomila: byrokracie není jen o papírech, ale i o psychologickém tlaku. Formálně může být vše v pořádku, ale někdy je potřeba postavit se, být bdělá a spoléhat se na sebe, aby člověk svou pravdu prosadil.

Poté jsem zamířila k právníkovi. Ten ještě nebyl na místě, ale já jsem zaplatila částku a při odchodu jsem ho potkala na chodbě. Řekl mi, abych šla s ním, že mi dá rozsudek. Pokusil se ho nahrát a vytisnout ze systému, ale nešlo mu to, takže ráno chtěl jít za egyptským úředníkem znovu.

Ukázala jsem mu, že už mám rozsudek přímo od egyptského úředníka. Právník to potvrdil  a tím skončila dlouhá, vyčerpávající cesta.

Lekce z celého příběhu

Celý tento příběh: od kliniky přes policii, soud, manipulace egyptského úředníka a manažerky kliniky až po finální judgment  mě naučil několik zásadních věcí:

Celá zkušenost mi připomněla, že pravda a princip vítězí, pokud člověk vytrvá, dokáže udržet chladnou hlavu a stojí si za svým i proti tlaku, manipulaci a chaosu.

✨ A pokud vás zajímá další osobní příběh nebo psychologické romány: Zůstaňte se mnou prostřednictvím newsletteru a získejte zdarma praktický návod jak přežít byrokracii v pdf, nebo si o něj napište. Přečtěte si psychologický román (zde) který inspiruje a vede k osobnímu růstu nebo sledujte mé další články, kde sdílím zkušenosti, lekce a inspiraci z osobního i profesního života.