Narcismus a násilí
Co je narcismus a jak souvisí s násilím
Domácí násilí se děje tady a teď. Možná vám. Možná někomu, koho znáte. A velmi často má tvář narcismu – psychologické manipulace jako gaslighting, ponižování a psychického týrání, které navenek působí nenápadně, ale uvnitř ničí. Pokud o těchto těžkých tématech nebudeme mluvit, pokud nebudeme odhalovat narcistické vzorce chování, budou dál ničit tisíce lidských životů.
Mluvme o narcismu a o násilí, kvůli pomoci. Každý hlas, každé slovo, každý příběh má sílu něco změnit a ukázat obětem, že nejsou samy. Na vlastní kůži jsem poznala mnoho narcistů kvůli vlastnímu zrcadlu.
Ve chvíli, kdy korekce ze strany rodičů dlouhodobě chybí, dítě může získat dojem, že má výjimečné právo na pozornost. Dítě si myslí, že se jeho potřeby a pocity kladou nad potřeby ostatních. Nebo naopak – když je dítě emočně zanedbávané, vytvoří si obranný grandiózní obraz sama sebe, aby "přežilo" emocionálně.
Moje příběhy ze života: ukázka narcistickýcy vzorců v praxi
Narcista Luca je vysoce inteligentní a velmi ambiciózní chlapec. Když se mu něco nedaří nebo udělá chybu, rodiče reagují studem: "Takový chytrý kluk jako ty tohle přece zvládne…" nebo ho ignorují. Luka si vytvoří "falešné já" – dokonalého, úspěšného, přijatého chlapce, protože se naučil, že láska a pozornost přichází pouze skrze výkon. Je extrémně zranitelný vůči kritice. Rodiče by měly podpořit své dítě ve zvědomování jeho emocí a chválit jeho snahu, ne jen výsledky.
Co s tím?
Narcista Luka se potřebuje spojit s jeho autentickým já. Potřebuje si uvědomit, že má hodnotu i mimo výkon. Potřebuje pojmenovat emoce, zvládnout selhání, tolerovat chyby. V bezpečném prostředí může začít vyjadřovat i nejistotu, stud nebo zklamání. Pracovat by měl se vztahem k výkonu, úspěchu a kritice.
Román o regresní terapii a narcistce Marii
Narcistka Marie působí navenek jako sebevědomá, extrémně upravená a velmi úspěšná žena. Doma se o ni rodiče příliš nezajímali – oba pracovaly, často cestovaly a o dceři mluví jako o úžasné a bezproblémové. Marie je jako dítě emočně zanedbávaná. Marie sama říká: "Nikdo mě ve skutečnosti nezná. Všichni si myslí, že jsem silná, ale já nemůžu nikdy ukázat, že mi je zle, protože by toho zneužili."
Marie si vytvořila narcistní obranný styl. Buduje výjimečný, téměř "nedotknutelný" obraz sama sebe. Nedostává autentickou emoční podporu, takže si vynucuje validaci zvenčí. Potřeba být dokonalá, výkonná není znakem namyšlenosti, ale jejím obranným systémem - "Když budu dokonalá, nikoho nezklamu. Budou mě mít rádi. Nebudu zranitelná." Marie otupila, protože se naučila polykat svojhe emoce.
Jak může pomoci regresní terapie: Naruší rigidní obraz falešného já. Pomůže Marii najít prostor, kde může být zranitelná, nedokonalá a autentická, taková jaká byla dřív. Tím, že se v terapii uvidí zvenčí posílí se tím její schopnost autenticity a vztahové intimity s manželem.
Co mohly změnit rodiče?
V ideálním případě zapracovat společně jako rodina na emoční dostupnosti, poskytnutí dostatečné podpory, bezpečného vztahu a zájmu. Důležité bylo u Marie neposuzovat jen vnější masku.
Carlovi doma nikdo neříká "ne". Rodiče plní každé jeho přání, omlouvají jeho agresivní chování vůči ostatním ("on je jen temperamentní") a jakýkoli konflikt řeší za něj. Učitelé i trenéři si stěžují, že nerespektuje autority a odmítá přijmout jakoukoli zpětnou vazbu.
Na hřišti mívá záchvaty vzteku, když není po jeho. Ostatní děti od něj postupně dávají ruce pryč. Doma pak říká věci jako: "Stejně jsem nejlepší, oni jsou jen závistiví lúzři."
Carl si osvojil rigidní narcistní styl. Nedokáže tolerovat frustraci, protože nebyl veden k tomu, aby unesl hranice. Vyžaduje obdiv a poslušnost od ostatních, ale neumí s nimi vytvářet vzájemný vztah.
Carl potřebuje navnímat a akceptovat hranice, že vztah je o vzájemnosti, ne o moci. Nutné je také rozvíjet empatii a schopnost být součástí kolektivu. Rodiče by měl,y stanovit dítěti jasné, důsledné hranice, nikoliv tresty, poskytnout mu strukturu a skrze hranice také pocit bezpečí. Nechat dítě zakoušet důsledky svých činů je dalším pilířem výchovy a učení zodpovědnosti.
Zaměřit se na hry s pravidly, hraní rolí apod. Dítě se učí posilovat frustrační toleranci, například pomocí vědomého zastavení, dechu, regulace emocí.Permisivní výchova:
- Dítě se vzteká v obchodě – rodič mu koupí, co chce, jen aby bylo ticho.
- Rodič říká: "Já mu nechci nic zakazovat, ať si dělá, co uzná za vhodné."
- Dítě neplní žádné povinnosti (např. úkoly, úklid), ale není k tomu nijak vedeno ani motivováno.
- Rodič se bojí nastavit hranice nebo říct "ne", protože se bojí, že ho dítě nebude mít rádo.
Dlouhodobě ento rodičovský styl dítěti škodí, protože:
- má potíže s respektem k autoritám,
- nerozumí tomu, že činy mají důsledky,
- může být impulzivní, nerespektující, ale zároveň nejisté,
- špatně snáší frustraci (když není po jeho)
Během tvorby tohoto článku musím říct, že jsem se v některých bodech poznávala, tedy to, jak jsem fungovala jako dítě, ale přivedlo mě to k zamyšlení, jak mé dětství ovlivňuje to, jak funguji i v dospělosti. Doslova jsem měla pocit, že si lásku své matky a otce musím zasloužit, odpracovat, jinak nemám žádnou hodnotu. Tohle pro mě byl velký úkol, dovolit si být zranitelná. Popravdě jsem si to dovolila až mnohem později, když jsem zřejmě měla pocit bezpečí.
Narcisté :
Přehnané sebevědomí, potřeba obdivu a citlivost na kritiku
Narcisté potřebují obdiv. Vyžadují pozornost a uznání od ostatních. Pokud se jim tohoto nedostává, mohou pociťovat frustraci a hněv. Jsou citliví na kritiku. I přes jejich zdánlivé sebevědomí jsou velmi citliví na jakoukoli formu kritiky nebo odmítnutí, což může vést k intenzivním emočním reakcím, jako je hněv. Mohou ale také spadnout do deprese nebo mít úzkosti. Empatii nemají. A i když mohou rozumět pocitům druhých, často jim chybí skutečný zájem o jejich blaho. To vede k povrchním a vykořisťujícím vztahům.Je narcismus vrozený nebo získaný?
Narcistní rysy pravděpodobně vznikají interakcí genetických predispozic a prostředí.
Vliv genetiky se může projevit například ve zvýšené citlivosti na kritiku, výkyvech sebehodnocení, dysregulaci emocí nebo v tzv. strukturálních a funkčních odlišnostech v mozku.
Geny ale nejsou to jediné, co hraje tak důležitou roli. Jak se genetické predispozice projeví, záleží do velké míry na prostředí – zejména na výchově, vztazích a zážitcích v dětství. Odborníci totiž zjistili, že když…
- rodiče děti idealizují (přehánějí jejich výjimečnost), zvyšují riziko vývoje grandiózního narcismu– bez ohledu na vrozené rysy.
- děti, které byly "jen podporované", ale ne idealizované, vykazovaly vyšší zdravé sebevědomí, ale nikoli narcismus.
Dítě se tedy může narodit s určitými genetickými rysy – například citlivostí na hodnocení, potřebou uznání nebo nižší empatií. Jestli se z toho však vyvine zdravé sebevědomí, nebo patologický narcismus, závisí hlavně na tom, jaké dostane zrcadlo od svých rodičů a okolí.
Dítě se automaticky nerodí s "narcistickým" mozkem, může se v něj ale postupně vyvinout. Dítě může být "neurovývojově náchylné" k narcismu, pokud je ale zdravě nastavené rodině, má nastavené vhodně hranice, učí se je respektovat u druhých, tříbí se empatie, rodina, kde se komunikuje o emocích, je tam bezpečnost, nejsou na dítě kladené neúnosné nároky apod, tak se nemusí nikdy plně rozvinout. Mozek dítěte není hotový, je to dynamický organismus, který se dokáže hodně měnit. Jak k tomu dobrému, tak i k tomu špatnému.
Narcismus ničí nejen vztahy, ale i společnost
Násilí a manipulace nejsou jen soukromou záležitostí mezi obětí a pachatelem. Narcistické chování má dopad na celou společnost. Ovlivňuje nejen ty, kdo ho přímo zažili, ale i jejich děti, přátele a blízké. Ovlivňuje sebevědomí, duševní zdraví i schopnost důvěřovat. Týká se nás všech – a proto je důležité o něm mluvit, naslouchat a nesoudit.
Život s narcistou – proč je tak vyčerpávající
Život s narcistou není jen složitý – je vysilující na všech úrovních. Narcista často působí okouzlujícím dojmem, umí zaujmout a získat důvěru. Postupně se ale objevují narcistické vzorce chování: kontrola, manipulace, ponižování a vyžadování obdivu. Partner, dítě nebo kolega narcisty se cítí, jako by ztrácel vlastní identitu.
Jak poznat manipulaci narcisty
-
Manipulace a kontrola – narcista překrucuje realitu, používá tzv. gaslighting, aby druhý začal pochybovat o sobě.
-
Nedostatek empatie – neschopnost opravdu naslouchat a respektovat pocity druhých.
-
Potřeba obdivu – narcista se neustále ujišťuje o své hodnotě, vyžaduje pozornost a chválu.
-
Ponižování a kritika – střídání lichotek s degradujícími poznámkami, které snižují sebevědomí oběti.
-
Dvojí tvář – navenek působí dokonale, uvnitř vztahu se však objevuje chlad, hněv nebo výbuchy agrese.
Mlčení dává moc narcistům a agresorům
Když se o násilí a narcismu nemluví, oběti zůstávají uvězněné ve strachu a pachatelé se dál pohybují beze strachu z následků. Každý nevyřčený příběh je pro narcistu tichým souhlasem, že může pokračovat ve své manipulaci a ubližování.
Oběti si často myslí, že jsou samy, že přehánějí, nebo že si za to mohou samy. Společnost, která zavírá oči, pak nevidí varovné signály a podceňuje dopady narcistické manipulace. A pachatelé? Ti v tom pokračují – někdy roky, někdy celý život.
Psychické dopady života s narcistou
Oběť se často cítí osamělá, zmatená a bezmocná. Narcista postupně ničí její sebevědomí, takže má pocit, že bez něj nemůže žít. Dlouhodobé soužití vede k úzkostem, depresím, psychosomatickým problémům a někdy i k úplné ztrátě vlastní identity.
Jak se osvobodit od narcisty
Život po boku narcisty je plný bolesti a chaosu, ale není to konečný osud. Když oběť začne chápat narcistické vzorce chování, získá zpět moc nad svým životem. Osvobození znamená znovu objevit vlastní hodnotu, obnovit sebedůvěru a naučit se budovat zdravé vztahy.-
Rozpoznat manipulaci – pojmenování toho, co se děje, je prvním krokem.
-
Nastavit hranice – jasně říct, co už není přijatelné, a tyto hranice důsledně chránit.
-
Najít podporu – důvěryhodní přátelé, rodina, terapeut nebo podpůrná skupina mohou být zásadní.
-
Vzdělávání – čtení o narcismu a manipulaci pomáhá pochopit, že vina není na straně oběti.
-
Odchod – v mnoha případech je jedinou cestou k uzdravení přerušení kontaktu (no contact), případně jeho omezení (low contact).
Proč musíme o narcismu a násilí mluvit
Když se nemluví o psychickém násilí, stává se "normální" součástí vztahů. Když se mlčí o narcistickém zneužívání, přeživší se cítí jako spoluviníci. Když se přehlíží fyzické násilí, oběti přestanou věřit, že existuje jiný život než ten, který jim byl vnucen.
Mlčení nikdy nikoho neochránilo. Pokud se rozhodnete mluvit o násilí, o toxickém vztahu s narcistou nebo o těžkých vzpomínkách, neotvíráte staré rány – pomáháte je léčit. Každý příběh, který zazní, dává sílu někomu dalšímu, kdo právě teď mlčí ze strachu, studu nebo bezmoci.
Podporujme ty, kteří se rozhodnou mluvit. Sdílení je obrovský krok, ale je to jen začátek. Oběti potřebují vědět, že existuje pomoc, bezpečné prostory a lidé, kterým na nich záleží.
Mluvit znamená dát věcem pravé jméno.
Související témata: