Jak jsem řešila reklamaci a vrácení peněz po estetickém zákroku: osobní zkušenost
Chtěla jsem své pleti dopřát vitamíny. Malá chyba. Drobná krvavá ranka. Nic vážného… nebo jsem si to aspoň myslela.
Jenže večer začalo nepříjemné horko a svědění. Druhý den – otok, horko, pálivá bolest.
Pak se změnil můj obličej. Infekce se rozšiřovala z míst vpichů a začala způsobovat výrazný otok. Tělo reagovalo. Zvětšené uzliny,slabost, horečka a vytvořil se abses.
A tehdy mi došlo, že tohle není normální.
A to je jen začátek mého příběhu. A věřte mi – bude to horší.
Rozhodla jsem se zavolat na estetickou kliniku, kde jsem podstoupila ošetření dermapenem a kosmetické ošetření. V hlavě jsem měla jediné, někdo se na mě musí podívat. Někdo kompetentní, kdo ví, co dělá.
V minulosti mé ošetření dermapenem vždy prováděl lékař a všechno proběhlo bez problémů.
Jenže kosmetička není doktor. Čekala jsem, že až to někomu z kliniky řeknu, doktor se na mě podívá, zhodnotí situaci a převezme zodpovědnost.
Možná se i omluví.
Poslala jsem jim fotku jak chtěli a věřila jsem, že tohle je ten moment, kdy se věci začnou řešit. Kdy někdo řekne: „Ano, tohle není v pořádku. Podíváme se na to.“
Jenže realita byla úplně jiná.Místo omluvy přišlo něco jiného.
„Doktor tu není.“
Ta věta zněla až příliš klidně na to, co se dělo s mým tělem.
„Kupte si krém.“
Poslouchala a nevěřila jsem vlastním uším. Krém? Tím jsem se mazala od prvního dne. Proto jsem jim přece volala. Protože to nezabíralo a protože se to zhoršovalo. Potřebovala jsem doktora.
Řekli mi, že se zeptají. Že mi dají vědět.
Čekala jsem celý den.
Nic.
Druhý den už jsem to nevydržela. Volala jsem znovu. Stejná odpověd' a tak jsem šla jsem do lékárny. Lékárnice se na mě podívala jinak než oni. Ne jako na zákazníka. Ale jako na problém, který je potřeba řešit hned.
Dala mi antibiotika na infekci kožní tkáně.
V tu chvíli jsem cítila zároveň úlevu i strach. Protože to, co jsem tušila, dostalo jméno.
Infekce.
Znovu jsem volala na kliniku.
Ptala jsem se, jestli je to v pořádku. Jestli budou mluvit s doktorem. Jestli to někdo skutečně řeší.
Odpověď?
„Doktor tu není.“
Znovu.
„Zeptáme se kosmetičky.“
Kosmetičky.
Druhý den mi napsali, ať si pro jistotu koupím ještě jeden antibiotický krém.
Pro jistotu.
Jenže tohle už dávno nebylo „pro jistotu“.
Byla to realita, kterou si nikdo nechtěl přiznat.
Infekce byla zřejmá. A já začínala chápat, co se vlastně stalo.
Při zákroku se někdo rozhodl otevřít ložisko hnisu. Bez lékaře, bez odpovídající péčea bez důkladné dezinfekce.
Někdo si hrál na doktora a moje tělo teď neslo následky.
Seděla jsem doma, zimnice mi projížděla tělem. Byla jsem slabá. Horečka sílila. Každý pohyb svalu bolel.
A do toho jedna jediná myšlenka: za dva dny mám letět do Prahy.
Nevěděla jsem, jestli to zvládnu, ale věděla jsem, že tohle už není jen kosmetický problém.
Tohle je něco, co může skončit mnohem hůř a tak jsem zůstala doma a let jsem si přehodila na pozdější odlet.
A můj osobní příběh… teprve začíná.
Když jsem konečně po týdnu nasedla na letadlo do Prahy, moc se nezlepšilo.
Obličej jsem měla stále napuchlý. Nejvíc uzliny a nešlo s nimi pohybovat. Jedna strana víc než druhá. Na první pohled to nebylo hezké.
Necítila jsem se ve svém těle dobře. Bylo to cizí, nepříjemné a zneklidňující.
Nikdo sice nic neřekl, ale já ty pohledy cítila.
Takové to tiché zkoumání. Rychlé pohledy, které se snažíte ignorovat, ale nejde to.
Reklamace a vrácení peněz
Mezitím jsem samozřejmě zrušila další ošetření, které jsem měla na klinice předem zaplacené.
Termín mi zrušili bez problémů, ale jakmile přišla řeč na vrácení peněz, odpovědi najednou zmizely a nastalo TICHO.
Měla jsem u nich zaplacený i celý balíček šesti ošetření dermapenem. V tu chvíli pro mě naprosto nepředstavitelné, že bych měla pokračovat. Ne po tom, co se stalo, takže jsem logicky požádala o zrušení a vrácení peněz..
Místo jasné odpovědi přišly jen vyhýbavé reakce.
Žádné konkrétní řešení. Žádné „ano“ nebo „ne“.
Jen pocit, že se to snaží zamést pod koberec.
Začala jsem pochybovat.
Možná si myslí, že si vymýšlím. Že jsem si to rozmyslela. Že jen nechci pokračovat.
Tak jsem jim poslala další fotky.
Důkaz, že problém nezmizel. Že to není výmluva. Že se něco opravdu stalo.
Odpověď?
„Musíte navštívit doktora.“
Ironie.
Když jsem byla tam, doktor nebyl k dispozici. Když jsem byla v Praze, měla jsem ho jít navštívit.
Snažila jsem se to řešit dál. Informovala jsem je, že jsem v zahraničí, že se nemůžu dostavit na ošetření a že situace stále trvá.
Odpověď byla jednoduchá:
„Ozvěte se, až budete zpět.“
A tak jsem zůstala někde mezi.
Mezi zdravotním problémem, který nikdo nepřevzal. A firmou, která přestala komunikovat ve chvíli, kdy šlo o zodpovědnost.
A já si začala uvědomovat, že tenhle příběh už dávno není jen o jedné chybě.
Je o tom, co se stane potom a o přehazování a vyhíbání se zodpovědnosti s čímž jsem měla bohatou zkušenost z minulosti.Když jsem se vrátila zpátky domů, můj obličej už byl po čtyřech týdnech konečně v pořádku. Infekce odezněla. Tělo se s tím popralo.
Ale ten příběh tím neskončil.
Naopak.
Teď přišla ta druhá část.
Kontaktovala jsem kliniku znovu.
Oznámila jsem jim, že jsem zpět a požádala je o vyjádření k refundaci.
Odpověď přišla rychle.
„Musíte navštívit doktora. Je to podmínka refundace.“
Jenže tohle nebylo v pořádku.
Nikde to nebylo uvedené. Nikdo o tom předtím nemluvil.
Snažila jsem se to řešit v klidu.
Požádala jsem je, aby akceptovali fotografie, které jasně dokazovaly průběh celé situace, a aby refundaci vyřešili bez nutnosti další návštěvy lékaře.
Někdo z kliniky mi zavolal a řekl, že to předá výš. Že se to bude řešit.
Tak jsem čekala.
Den. Dva. Týden.
Nic.Začala jsem je proto znovu kontaktovat.
Email. Infolinka. Instagram. Facebook.
Najednou jsem měla několik telefonních čísel. Každé mě odkazovalo jinam. Nikdo nic nevěděl a nikdo nic neřešil.
Z pobočky, kde jsem byla osobně, mi dokonce napsali, že kontaktuji špatnou pobočku. Ano, jednalo se o velkou firmu s několika pobočkami, ale psala jsem stále na stejné číslo, které se najdenou změnilo na číslo jiné pobočky.
To už na mě bylo moc.
Rozhodla jsem se napsat oficiální email. Požádala jsem je o všechny dokumenty, protože ani fakturu, kterou mi měli poslat hned po ošetření, jsem nikdy nedostala.
Email se vrátil jako nedoručený.
Našla jsem další kontakty na jejich webu. Napsala jsem na všechny.
Jedna výzva. Druhá výzva.
Odpověď?
Žádná.
Zkoušela jsem WhatsApp.
Přišly jen další vyhýbavé zprávy. Žádné oficiální vyjádření. Žádná odpovědnost.
A tak jsem se rozhodla napsat recenzi.
Ne zlou nebo přehnanou.
Pravdivou.
A najednou se věci pohnuly.
Zavolala mi manažerka.
Řekla, že můj případ je otevřený. Ale také mi řekla: „Když píšete takové recenze, je těžké vaši žádost nechat schválit, musíte to hned odstranit.“
Život mě učí postavit se sama za sebe, protože moje hranice dřív neexistovaly. Ne proto, že bych je neměla nebo se je bála projevit. Neexistovaly proto, že je nikdo nerespektoval a já byla dítě.
A tak mě to život stále připomíná a dává mi nové testy.
Moji rodiče nevnímali moje soukromí. Když jsem chtěla být sama, vstoupili dovnitř. Když jsem řekla „ne“, nebylo to slyšet. Když jsem plakala, nebylo to bráno vážně.
Moje emoce neměly váhu.
A tak jsem se postupně naučila, že ani já ji nemám.
Život mě dnes stále znovu zkouší v tom, jak se dokážu postavit sama za sebe.
Pamatuju si momenty, kdy jsem jako malá holka přemýšlela nad sebepoškozováním.
Ne proto, že bych chtěla odejít. Ale proto, že jsem si kladla otázku:
„Všimli by si mě potom? Záleželo by jim na tom víc?“
To jsou myšlenky, které dítě nemá mít.
Dnes vím, že to nebylo o tom, že by mě neměli rádi.
Bylo to o tom, odkud sami přišli.
Vyrůstali v rodinách, kde jejich hlas neměl váhu. Kde se jich nidko na nic neptal. V rodinách kde se nic necítilo a kde se přežívalo.
A tak dělali to samé mně.
Ne ze zlého úmyslu. Ale z neznalosti.
Navíc si moje moje máma zlomila nohu a táta se o ní musel starat.Jenže to, že něco chápeme… neznamená, že to nebolí.
A právě proto se dnes učím něco, co mi nikdo neukázal.
Postavit se sama za sebe. Říct „ne“ a vydržet u toho. Věřit svým pocitům.
A hlavně, nezpochybňovat vlastní bolest jen proto, že ji někdo jiný nevidí.
Možná je tohle ten skutečný důvod, proč dnes mluvím nahlas, protože jsem byla příliš dlouho ticho.
Ticho, když mi starší sestry ubližovaly lechtáním, které už dávno nebylo vtipné, ale bolelo. Pravidelně a až do slz. Jindy fyzicky kvůli maličkostem, třeba když jsem jim snědla jogurt.
A někdy to bolelo ještě víc a jinak.
V deseti letech jsem poznala co je emoční bolest, díky poznámkám, které se vám dostanou pod kůži a zůstanou tam roky. Že nejsem dost. Že mám malé prsa. Že jsem nějak špatně.
Nechápala jsem, že to, co říkají, byly otr moje sestry, ale já jsem pro ně byla doslova popelka.
Byla jsem nejmladší polosestra a hodná holka.
Ta, která poslouchá. Ta, která nezlobí. Ta, která se snaží víc.
Ale nikoho to nezajímalo.
Ani když jsem brečela. Ani když jsem prosila. Ani když jsem se snažila být ještě lepší.
Ticho, žárlivost a ubližování zůstávalo.
A pak se něco změnilo.
Začala jsem rebelovat a dospěla jsem velmi rychle.
Ne protože bych chtěla být problém, ale protože to byl jediný způsob, jak být vidět.
A najednou přišla reakce, najednou si mě někdo všiml, někdo se za mě styděl, někdo se bál a to mě začalo bavit. Konečně reakce a konečně jsem si připadala viditelná.
A tohle je přesně ten moment, který si člověk nese do života dál.
Kdy se naučí, že být „hodný“ nestačí. Že být tichý znamená být neviditelný. A že pozornost přichází až ve chvíli, kdy něco narušíte.
Dnes to vidím jinak.
Nebyla jsem problém. Byla jsem dítě, které potřebovalo být slyšené a viděné bez podmínek.
A tak se to teď učím znovu. Mluvit nahlas bez pocitu viny, protože moje hranice nejsou něco, o co musím bojovat. Jsou něco, co si konečně dovoluju mít.
A jestli vás zajímá, jak to bylo s klinikou dál…
Jak jsem se dokázala postavit sama za sebe, i když to nebylo jednoduché – protože život nám nastavuje zkoušky, které se musíme naučit řešit. A pokud je nezvládneme, přijdou znovu, v jiné podobě.
A jestli chcete být u toho a nepřijít o další část příběhu, přihlaste se k odběru mých článků a dostávejte novinky přímo do svého e-mailu.
Tak budete první, kdo se dozví, jak jsem se naučila postavit sama za sebe a jak pokračoval můj příběh s klinikou.
Protože to, co přišlo potom, bylo ještě silnější.Osobní příběh: cesta, jak jsem se postavila sama za sebe
A pokud vás zajímá moje osobní zkušenost o odchodu z toxického vztahu o které jsem napsala psychologický román, přečtěte si příběh Jany.
Ukazuje, jak těžké někdy je najít vlastní hlas. Jak složitá je cesta k tomu postavit se sama za sebe. A co všechno někdy musíme projít, abychom to vůbec pochopili.