Jak jsem se naučila překonat strach v krizových situacích

Co je strach a jak jsem se s ním učila žít

Strach někdy přichází nahlas. Jindy se schová do napětí, váhání nebo tichého „ještě ne“.

Někdy nás upozorní na nebezpečí. Jindy nás zastaví i ve chvíli, kdy bychom si přáli udělat další krok.

Dlouho jsem si myslela, že když svému strachu dostatečně porozumím, dokážu ho ovládnout. Jenže znát důvod ještě neznamenalo, že zmizí napětí v těle nebo obava z následků.

Postupně jsem se učila rozpoznávat, kdy mě strach chrání a kdy mě vede k automatickému ustupování.

Tento text je především osobní příběh. O chvílích skutečného ohrožení i o obavách, které se nenápadně promítaly do vztahů, práce a každodenních rozhodnutí.

Jak jsem potkala strach

Hurikán na Floridě

Během hurikánu na Floridě jsem dva dny téměř nespala. Chtěla jsem být připravená, kdyby moje dcerky potřebovaly okamžitě schovat.

V hlavě jsem měla tehdejší plán: vanu a matraci jako ochranu. Tak jsem se v té chvíli snažila zvládnout nejistotu a chránit děti.

Neuvádím to jako návod pro podobnou situaci. Popisuji, čeho jsem se tehdy držela, abych vůbec dokázala fungovat.

Zemětřesení u moře

První zemětřesení jsem nejdřív nedokázala pojmenovat. Cítila jsem, jak se pod námi houpá sedací souprava. Až pohyb lustru mi potvrdil, že se mi to nezdá.

Zažila jsem zemětřesení několikrát, v různých intenzitách. Vždy mi připomínalo zvláštní houpání na lodi.

Protože jsem žila přímo u moře, přidávala se také obava z možné tsunami. Nešlo jen o to, co se dělo právě teď, ale i o všechno, co jsem si představovala potom.

Různé podoby strachu v mém životě

Pro vlastní porozumění si rozlišuji strach při bezprostředním ohrožení a obavy spojené s nejistotou, vztahy nebo budoucností. V životě se ale často prolínají.

Strach při bezprostředním ohrožení

Znám strach z násilného chování opilého muže. Strach při blížícím se hurikánu. I nejistotu ve chvíli, kdy se pohybuje zem a člověk neví, co bude následovat.

Zažila jsem také strach spojený s raketami a drony. Ten okamžik, kdy se pocit bezpečí během vteřiny změní, se těžko popisuje.

Tyto zkušenosti ve mně posílily respekt k lidem, kteří žijí v ohrožení dlouhodobě. Nikdo nemusí podobnou situaci zažít, aby si zasloužila jeho pozornost a soucit.

Obavy, které nejsou na první pohled vidět

Jiné podoby strachu byly mnohem tišší. Souvisely s tím, zda budu přijatá, co přijde po hádce nebo jaké následky bude mít moje rozhodnutí.

• Obavy o bezpečí a budoucnost: co bude se mnou a s lidmi, které mám ráda.
• Strach z odmítnutí: jestli mě druzí přijmou, když jim nevyhovím.
• Strach z nejistoty: co přijde zítra a na co se nemohu připravit.
• Strach z konfliktu: jaká reakce bude následovat, když řeknu svůj názor.
• Strach z následků: zda nepřijdu o vztah, klienta nebo důležitou příležitost.

V mém případě se některé obavy propojovaly s atmosférou, ve které jsem vyrůstala. Často jsem slýchala, co všechno se může pokazit. Teprve později jsem si začala všímat, jak tento způsob uvažování přebírám.

Strach z odmítnutí: když říct ne znamená riskovat

Dlouho pro mě nebylo snadné oddělit vlastní rozhodnutí od reakce druhého člověka. V hlavě se objevovaly známé věty:

Potřeba být přijímaná a oceněná

Někdy jsem svou hodnotu spojovala s užitečností. Když pomáhám, mám hodnotu. Když vyhovím, jsem dobrý člověk.

Potom i obyčejné odmítnutí působilo, jako bych dělala něco špatného.

Strach z konfliktu

Říct ne pro mě někdy znamenalo očekávat napětí, vysvětlování, hádku nebo dlouhé ticho. Bylo snazší vyhovět a zachovat klid navenek.

Uvnitř ale ten klid často nebyl. Zůstávalo přetížení, frustrace a pocit, že jsem znovu odsunula sebe.

Pocity viny a skutečné následky

Někdy přicházely výčitky. Jindy byla obava konkrétní: přijdu o klienta, zhorší se vztah, někdo mi to později připomene.

Nechci tvrdit, že postavit se za sebe nemůže nic změnit. Může. Právě proto pro mě bylo důležité promýšlet nejen to, co chci říct, ale také kdy, jak a s jakou podporou.

Jak jsem se učila říkat ne

Postupně jsem se učila, že nemusím každé odmítnutí doprovázet dlouhou obhajobou. Můžu mít omezený čas, energii i kapacitu.

Začala jsem si více všímat, kdy říkám ano z vlastní vůle a kdy hlavně ze strachu z reakce.

Moje ano má jinou váhu, když si mohu dovolit říct také ne.

Nešlo to najednou. Někdy jsem hranici vyslovila a pak o sobě dlouho pochybovala. Jindy jsem ustoupila a až později pochopila, co mi nebylo příjemné.

I to se stalo součástí mého učení. Více o této zkušenosti píšu v článku o nastavování hranic.

Co mi pomáhalo zacházet se strachem

Nenašla jsem jeden způsob, který by fungoval pokaždé. Postupně jsem ale poznávala, co mi v různých situacích přináší oporu.

Návrat k přítomnému okamžiku

V bezpečných chvílích mi pomáhaly meditace a klidné soustředění na dech. Pozornost jsem se snažila vracet od představ o tom, co všechno se může stát, k tomu, co se děje právě teď.

V tomhle hledání měla své místo i moje osobní víra. Pomáhala mi snášet nejistotu, kterou jsem nemohla úplně odstranit.

Pojmenování konkrétní obavy

Místo neurčitého „bojím se“ jsem zkoušela zjistit, čeho přesně se obávám. Odmítnutí? Hádky? Ztráty příjmu? Něčeho, co se už jednou stalo?

Když jsem obavu dokázala pojmenovat, lépe jsem rozlišovala, co mohu ovlivnit a kde potřebuji podporu.

Hranice a menší rozhodnutí

Nemusela jsem začínat největším konfliktem. Učila jsem se na menších situacích: požádat o čas na rozmyšlenou, odmítnout další úkol nebo říct, že něčemu nerozumím.

Příprava a plán

Při obavách o bezpečí pro mě bylo důležité mít dostupné informace a vědět, kde hledat aktuální oficiální pokyny. V bezprostředním ohrožení má přednost ochrana a přivolání pomoci.

Nečekám od sebe, že v každé krizové chvíli zůstanu dokonale klidná. Strach pro mě není osobní selhání.

Proč je pro mě důležitá připravenost

Ze zkušeností s krizovými situacemi jsem si odnesla potřebu jasných informací, srozumitelných instrukcí a koordinace. Právě tyto věci mi dávají větší oporu než neurčité ujišťování.

Při životě v SAE si osobně cením práce lidí a složek, kteří se věnují ochraně obyvatel. Pro mě je důležitá především dostupná, konzistentní komunikace v nejistých chvílích.

Připravenost neznamená, že se nikdo nebude bát. Já sama jsem se bála i tehdy, když jsem měla plán. Pomáhalo mi ale vědět, kde hledat informace a jaký může být další krok.

Co si ze své zkušenosti odnáším

Strach z mého života nezmizel. Mění se ale způsob, jakým na něj reaguji. Někdy potřebuji jednat. Jindy zpomalit, ověřit si informace nebo požádat někoho o pomoc.

Učím se nepovažovat každou obavu za předpověď a každou nepříjemnou reakci za důvod ustoupit. Současně nechci přehlížet skutečné nebezpečí.

Nemusím čekat, až se přestanu bát, abych mohla hledat další krok.

Pro mě je to postupný proces. S návraty, pochybnostmi i chvílemi, kdy potřebuji oporu druhých.

Příběh o strachu a hledání vlastního hlasu

Strach, nejistota a odvaha změnit vlastní život se objevují také v mé knize. Prostřednictvím příběhu Jany píšu o tom, jak složité může být postavit se za sebe a začít znovu.