Obviňování partnera a druhých

Příběh z parkoviště: „Já jsem ti to přece říkal“

Byla jsem na parkovišti a snažila se zorientovat.

„Zajeď tam za ten roh a pak doleva,“ zaznělo.

Chyběl mi konkrétní orientační bod. Instrukce možná dávala smysl tomu, kdo místo znal. Já si ji ale nedokázala jednoznačně spojit s tím, co jsem viděla.

Projela jsem místo jednou. Potom znovu. Když jsem se vrátila, v jeho hlase už jsem vnímala podráždění.

„Já jsem ti to přece říkal.“

V tu chvíli jsem měla pocit, že už není prostor říct: „Ano, slyšela jsem tě, ale nebylo mi jasné, kam přesně myslíš.“

Začala jsem se soustředit na obhajování vlastního porozumění. Přitom jsme původně potřebovali jen najít správné místo.

Když se z nedorozumění stane hledání viníka

Věta „já jsem ti to říkal“ může být obyčejným připomenutím. Sama o sobě nedokazuje manipulaci ani přesouvání odpovědnosti.

Podstatné je, co následuje. Zůstane prostor pro upřesnění? Dokážeme připustit, že sdělení mohlo být nejasné? Nebo se rozhovor uzavře tím, že jeden z nás prostě „špatně poslouchal“?

Místo „zkusím to vysvětlit jinak“ může přijít obhajoba. Místo řešení se začneme přít o to, čí pohled je ten správný.

K otázkám jistoty a blízkosti se vracím také v článku o vztahových vazbách a osobním rozvoji. Ne každé nedorozumění ale potřebuje vysvětlení v minulosti nebo typu vazby.

Co znamená přesouvání odpovědnosti ve vztahu

Tímto výrazem zde myslím situace, kdy člověk odmítá zvažovat vlastní podíl a problém opakovaně připisuje jen druhému.

Zvenku přitom nemusíme poznat, zda to dělá záměrně. Můžeme ale sledovat, jak rozhovor probíhá a zda se v něm mohou vyjádřit oba.

První odpověď pomáhá upřesnit informaci. Druhá z konkrétní situace dělá obecné hodnocení partnera. A původní problém může zůstat nevyřešený.

Proč záleží na tom, zda se situace opakuje

Každý někdy něco vysvětlí nejasně, přeslechne informaci nebo reaguje podrážděně. Jedna taková chvíle nevypovídá o celém vztahu.

Větší pozornost si zaslouží, když se opakovaně bojíme doptat. Když omluva přichází jen z jedné strany. Nebo když se každý pokus o upřesnění změní ve výčitku.

Potom už nejde jen o správně pochopenou větu. Jde také o to, zda ve vztahu existuje prostor přiznat chybu a společně ji napravit.

Když se při komunikaci začínám více hlídat

Na podobných situacích mě nezneklidňuje jen samotné nedorozumění. Všímám si také toho, co ve mně zůstává po rozhovoru.

Přemýšlím, jestli jsem se směla zeptat. Kontroluji každé slovo. Dopředu si připravuji vysvětlení, proč jsem něčemu nerozuměla.

Nechci z tohoto pocitu automaticky vyvozovat úmysl druhého člověka. Chci ale brát vážně, že se mi v takové komunikaci ztrácí lehkost a jistota.

Potřeba upřesnění není selhání. Je to informace, že si zatím nerozumíme.

Co může pomoci vrátit rozhovor k domluvě

Pokud je bezpečné nesouhlasit, můžeme se zkusit vrátit ke konkrétní situaci místo hodnocení toho druhého.

Oddělit záměr od porozumění

„Věřím, že jsi mi chtěl cestu vysvětlit. Já ale nevěděla, který roh myslíš. Potřebuji konkrétní značku nebo bod.“

Ověřit si společnou představu

„Myslíš odbočku hned za závorou, nebo až za budovou?“ Krátké upřesnění může být užitečnější než opakování stejné instrukce hlasitěji.

Vrátit se od hodnocení k řešení

„Teď potřebujeme najít vjezd. Pojďme si nejdřív říct, kam přesně máme jet.“

Tyto otázky nejsou zárukou dohody. Potřebují ochotu na obou stranách. Jeden člověk nemůže vytvořit otevřený rozhovor za oba.

K tomu, co se děje, když komunikaci nahradí odstup nebo mlčení, se vracím v článku Tichá domácnost.

Když samotné vysvětlování nestačí

Pokud se rozhovory pravidelně uzavírají obviňováním nebo ponižováním, nemusí být řešením ještě delší obhajoba. Můžeme si pojmenovat, co už v komunikaci nechceme přijímat, a hledat podporu.

Při výhrůžkách, kontrole nebo strachu z partnerovy reakce má přednost bezpečí. Není vaší povinností hledat dokonalejší formulaci, která zabrání jeho ubližování.

Mohu připustit vlastní chybu a současně odmítnout, aby každé nedorozumění určovalo moji hodnotu.

Příběh pokračuje v knize Z Prahy na Floridu a zpět

Jemné posuny mezi vysvětlením, pochybností a obviňováním se objevují také v příběhu Jany. V situacích, které samostatně vypadají drobně, ale postupně zasahují do jejího každodenního života.