Skutečný příběh
Stojím v Globusu u pultu s pečivem. Košík nemám, čekám, až se dcera vrátí s papírovým sáčkem. Oči mi bloudí po koláčích, když za sebou zaslechnu tiché, ale neústupné:
„S dovolením.“
Otočím se. Starší muž, obě ruce na madle vozíku, dívá se přímo na mě. Vozík směřuje proti mým nohám, jako by se chystal vyrazit.
„Promiňte,“ oslovím ho, „ale kam chcete jet?“
„Můžete uhnout?“ řekne tónem, který není prosba, ale rozkaz.
Klidně mu odpovím: „Ustoupím vám. Ale stačilo by, kdybyste mě objel. Za mnou máte dva metry místa.“
Pán se ani nezastaví, jen stočí vozík k vedlejšímu stojanu. Já se vracím na své místo, jako bych nikdy neuhnula.
Dcera přichází s papírovým sáčkem a společně vybíráme koláčky. Právě když odcházíme, slyším za sebou rychlé kroky.
„Jak by se vám líbilo, kdyby vám někdo říkal, co máte dělat?!“ rozkřikne se muž a dohoní nás.
Mlčím. V očích má hněv, který s nákupem nemá nic společného. Napadá mě říct mu, že právě to on dělá, ale nechci mu dát ani trochu své energie a pozornosti.
„S vámi je to škoda slov!“ pokračuje, hlas mu stoupá.
„Ano, škoda slov,“ odpovím tiše.
„Ale s vámi je to opravdu škoda slov!“ zopakuje, jako by se potřeboval slyšet.
Dcera se ke mně nakloní a polohlasně se zeptá: „Mami, co má za problém?“
„Nic,“ pousměju se. „Jen hledá konflikt.“
Odcházíme pryč. Jeho hlas už se nás nedotkne. Jen ten zvláštní pocit – kolik lidí dnes chodí po světě, kteří si nesou v sobě víc zloby než klidu.
Pojd'me tuto situaci rozebrat.
- Stojím u pultu, dívám se na koláčky, přijíždí muž a dožaduje se abych uhnula, i když za mnou je plno místa což ukazuje, že on vnímá prostor a lidi kolem sebe jako překážky a chce aby se svět točil kolem něj.
- Moje reakce je asertivní. Ustoupila jsem, a dala jsem mu možnost volby. Pán nejspíš očekáíval obranu nebo útok. On sice odjel stranou, ale jen proto aby si rozmyslel co dalšího podnikne, aby mohl ventilovat vlastní napětí.
- Doběhl mě a pokřikuje. Já se nenechám vtáhnout do konfliktu, zůstávám klidná, tím jsem defacto zavřela dveře k dalšímu konfliktu a stanovila hranici.
- Dcera se ptala na vysvětlení. Moje odpověd' zní, že ne každý výbuch je třeba řešit. pro dceru to byla ukázka, že síla není v křiku, ale v tom nenechat se zatáhnout do další zloby.
Proč to lidé dělají?
Starší muž pravděpodobně neměl problém ani se mnou ani s prostorem. Nejspíš si sebou nesl dlouhodobé napětí a já jsem se stala spouštěčem. Někteří lidé mají hlubokou potřebu určovat druhým, co mají dělat a pokud narazí na někoho, kdo se nenechá snadno řídit, cítí ohrožení své „moci“. Můj návrh pro něj bylo něco jako „odmítnutí poslechnout“. Ego takových lidí reaguje okamžitě obranou: buď útokem, nebo shazováním druhého („s vámi je škoda slov“). Jsou lidé, kteří si nesou naučený vzorec chování: jdou ihned do útoku. Pro ně konflikt není náhoda, ale způsob, jak být „vidět“, jak si potvrdit, že mají vliv. Krátké, neutrální reakce fungují jako „psychologické zrcadlo“ – útočník nemá na čem stavět další hádku. Je dobré si v duchu říct: Tohle není o mně, tohle je jeho svět.Skrytá lekce pro dceru
Můj příběh byl pro moji dceru malou školou života:
-
Viděla, že když někdo křičí, nemusí se podřídit ani křičet zpátky.
-
Naučila se, že konfliktní lidé existují a není nutné s nimi bojovat.
-
Přes můj klidný příklad si odnesla, že největší síla je v sebeovládání.
- Ukončit neutrálně : To je váš názor
- Dát najevo, že debata končí: Není potřeba to řešit
- Nastavit hranici: nebudu to s vámi hádat.
- Můžete to i odlehčit. Možná jsme si nerozuměli.