Skutečný příběh, který se mi stal v supermarketu

Co se při konfliktu v obchodě skutečně odehrálo

Když se k situaci vracím, snažím se oddělit pozorování od vlastních domněnek. Vím, co muž řekl a udělal. Nevím, co prožíval ani proč reagoval právě tak.

Rozdílně jsme vnímali stejný prostor

Já viděla možnost mě obejít. On požadoval, abych ustoupila. To samo o sobě ještě nemuselo vést k hádce. Pro mě byl nepříjemný především tón a blízkost vozíku.

Ustoupila jsem a vyslovila svůj pohled

Uvolnila jsem cestu a zároveň řekla, že podle mě existovala i jiná možnost. Jak moje slova vnímal on, nevím. Jeho pozdější reakci jsem tím ale nemohla mít pod kontrolou.

Rozhodla jsem se rozhovor nerozvíjet

Když za námi přišel a zvýšil hlas, nechtěla jsem mu vysvětlovat svůj postoj znovu. Pokračovala jsem s dcerou pryč. V tu chvíli pro mě bylo důležitější situaci opustit než prosadit poslední slovo.

Nemusela jsem ho přesvědčit, aby uznal můj pohled. Mohla jsem přestat být součástí rozhovoru.

Co jsem chtěla ukázat své dceři

Nevím, co přesně si dcera z té chvíle odnesla. Doufám ale, že viděla, že na zvýšený hlas nemusíme odpovídat stejným způsobem.

• Nemusíme pokračovat v každé hádce, kterou s námi někdo otevře.
• Můžeme odejít, aniž bychom získali souhlas druhého.
• Když se necítíme bezpečně, můžeme požádat o pomoc.
• Nepříjemná reakce cizího člověka neurčuje naši hodnotu.

Nechtěla jsem jí ukazovat, že člověk musí vždy zůstat dokonale klidný. Spíš že má možnost rozhodnout, do čeho už nechce dávat další energii.

Jak lze podobný rozhovor ukončit

Pokud je situace bezpečná, může stačit krátká a srozumitelná věta. Nemusí obsahovat hodnocení druhého člověka ani vysvětlování jeho motivů.

Žádná formulace nezaručí, že se druhý uklidní. Nemusíte hledat správnou větu ani zůstávat na místě, pokud je vám situace nepříjemná.

Když člověk pokračuje nebo vás následuje

Pokud někdo vyhrožuje, brání vám v odchodu nebo vás dál pronásleduje, má přednost bezpečí. V obchodě můžete oslovit personál či ostrahu. Při bezprostředním ohrožení přivolejte tísňovou pomoc.

Nemusím vysvětlovat všechno znovu

V podobných chvílích mám někdy chuť podrobně vysvětlovat, jak jsem svá slova myslela. Dokázat, že jsem nebyla neslušná. Opravit každé nedorozumění.

Tentokrát jsem si dovolila nepokračovat. Neměla jsem jistotu, že by další vysvětlování někam vedlo. A nechtěla jsem, aby běžný nákup zabral celý náš den.

S odstupem bych možná vynechala i zopakování jeho slov „škoda slov“. I tiše pronesená věta může vyznít ironicky. Nemusím ale svou reakci zvládnout dokonale, abych měla právo odejít.

Proč se tak zachoval? To nevím

Mohla bych si domýšlet, že byl pod tlakem, měl špatný den nebo chtěl mít poslední slovo. Nic z toho ale nemohu vědět.

Z jednoho setkání nedokážu určit jeho povahu ani životní příběh. Mohu popsat jen to, že mi jeho jednání bylo nepříjemné a nechtěla jsem v kontaktu pokračovat.

Nemusím rozumět cizímu hněvu, abych se mohla rozhodnout, že u něj nezůstanu.

Malé situace, které otevírají větší otázky

I obyčejný nákup někdy připomene, jak zacházíme s vlastními hranicemi. Kdy se začínáme obhajovat, kdy ustoupíme a kdy si dovolíme odejít.

Právě takové momenty mě zajímají při psaní skutečných příběhů ze života. Ne proto, že bych na všechny měla odpověď, ale protože v nich poznávám i části vlastní zkušenosti.